Český stát za Lucemburků

Jan Lucemburský

index

situace po smrti Václava III.

Karel IV.

Václav IV.

     Jan Lucemburský vládl v letech 1310 - 1346 - pro počátek jeho vlády byl charakteristický zápas se šlechtou vedenou panem Jindřichem z Lipé a panem Vilémem Zajícem z Valdeka větší moc ve státě.

     Korunovace na českého krále roku 1311 byla podmíněna vydáním tzv. inauguračních diplomů ( roku 1310 pro Čechy a roku pro Moravu ), v nichž byla vymezena práva a svobody šlechty :

 - výběr daní byl možný pouze se souhlasem šlechty

 - král musel dát slib, že zemře - li majitel gruntu, jeho majetek dostanou jeho synové

 - dále si šlechta vymínila, že do úřadů nesmějí být jmenováni cizinci

 - a podmínka, že král smí použít zemské vojsko jen tehdy, bude - li se bojovat na území českého státu

     Po roztržce s Eliškou Přemyslovnou ( byla uvězněna na Mělníku ), pobýval často mimo Čechy a účastnil se řady tažení. Spory s českou šlechtou ale pokračovaly a podařilo se je překonat až roku 1318, kdy Jan vydává tzv. Domažlický mír - znovu musel potvrdit výsady šlechty, de facto jí svěřil správu země, později dokonce uznal právo šlechty na odpor vůči králi, pokud by porušoval její výsady.

     Po uzavření Domažlické smlouvy se orientoval především na zahraniční politiku, kde hájil zájmy českého státu. Např. podporoval římského panovníka Ludvíka Bavora a společně s ním se stavěl proti Habsburkům, načež se mu podařilo roku 1322 od něj jako trvalou zástavu získat Chebsko. V roce 1329 se mu podařilo  připojit k českému království Horní Lužici ( tedy Budyšínsko a Zhořelecko ) a roku 1335 také většinu slezských knížectví, na něž si ale dělal nárok i polský král Kazimír III. Veliký. Zisk knížectví byl výsledkem urovnání sporu českého , uherského a polského panovníka, kteří jej vyřešili téhož roku ve slovenském Trenčíně a uherském Visegradu - Jan se zřekl požadavků na polskou korunu a Kazimír naopak nároků na slezská léna.

     V letech 1330 - 1333 se pokusil v severní Itálii vybudovat signorii s centrem           ve městě Locca, kterou spravoval jeho syn Václav. 1339 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou a v témže roce jmenoval svého staršího syna Václava markrabětem moravským na nátlak šlechty, ve skutečnosti mu ale přenechal vládu v Čechách. Mezi oběma Lucemburky poté panovalo napětí, které ale bylo roku 1341 odstraněno. Od té doby Jan podporoval Václavovo úsilí získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora, s nímž se roku 1341 rozešel. 1346 jako jeden z kuřfiřtů odevzdal svůj hlas         v Karlův prospěch, brzy poté ( 28. 6. ) ale padl na straně Francie v bitvě proti Anglii      u Crécy ( Kresčaku ).