Český stát za Lucemburků

Český stát za Lucemburk

Karel IV.

index

situace po smrti Václava III.

Jan Lucemburský

Václav IV.

     Karel IV. (původně křtěný Václav byl naším nejvýznamnějším středověkým panovníkem. Po roztržce mezi rodiči od matky izolován na Lokti a Křivoklátě. Roku 1323 byl otcem odvezen do Francie, kde byl jako sedmiletý biřmován a přijal jméno Karel. Byl vychováván na francouzském královském dvoře, na pařížské univerzitě vystudoval svobodná umění a osvojil si znalost cizích jazyků. Během svého života byl čtyřikrát ženatý - ve svých šestnácti letech se oženil s Markétou z Valois, zvanou Blanka, jež byla jeho manželkou až do roku 1348, v letech 1349 -1353 to byla Anna Falcká, 1353 - 1362 Anna Svídnická a od roku 1363 Alžběta Pomořanská. Sám Karel byl otcem dvanácti dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund Lucemburský, dále Jan Zhořelecký a Anna, manželka anglického krále Richarda II..

     Po ukončení svého vzdělávání pobýval v letech 1330 - 1331 v Lucemburku, 1331 - 1333 byl zástupcem svého otce v severoitalské lucemburské signorii v Locce.          Od podzimu roku 1333 spravoval namísto nepřítomného otce České království a       od roku 1334 ho otec na nátlak šlechty jmenuje markrabětem moravským. Českým sněmem byl roku 1341 uznán za budoucího panovníka. Zároveň nesmírně stoupá jeho prestiž, neboť od počátku 40. let je také kandidátem papežské kurie ( díky dobrým vztahům s tehdejším papežem Klimentem VI, původně jeho francouzským vychovatelem Petrem Rogerem )  na hodnost římskoněmeckého panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi. Z tohoto důvodu bylo roku 1344 pražské biskupství povýšeno          na arcibiskupství, čímž se podařilo vymanit českou církev z vlivu mohučského arcibiskupa. Na Pražském hradě byla tehdy zahájena stavba metropolitní katedrály  sv. Víta.

     11. 7. 1346 byl zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti také králem českým a po skonu Ludvíka Bavora roku 1347 se stává v německých částech římskoněmecké říše uznávaným panovníkem. Od té doby soustavně zvelebuje české království jakožto hlavní centrum Svaté říše římské.

     Roku 1348 vydává zakládací listinu pražského vysokého učení, čímž zakládá první univerzitu ve střední Evropě, nechává upravit Pražský hrad - jedná se o královský palác, dále svatovítskou katedrálu s kopulí svatého Václava, na níž pracovali Matyáš   z Arrasu a Petr Parléř, a nechává nově zbudovat královskou hrobku. K dalším architektonickým počinům Karla IV. patří tzv. Kamenný most z roku 1337 spojující Staré a Menší Město pražské, Staroměstská mostecká věž, Emauzský klášter, chrám Panny Marie Sněžné, Staroměstská radnice, Karolinum, Hladová zeď na Petříně, Karlovo, Václavské a Senovážné náměstí, přestavba městského opevnění a samozřejmě zakládá hrad Karlštejn, jehož kaple svatého Kříže vyzdobená deskovými obrazy od mistra Teodorika se stává úložištěm říšských korunovačních klenotů.

    Roku 1348 rovněž přičleňuje k českému státu další slezská knížectví a Horní Lužici, čímž vytváří soustátí zemí Koruny české, které roku 1368 rozšířil o Dolní Lužici a roku 1373 o Braniborsko. Díky výhodným sňatkům spravoval i další území - jednalo se        o panství v Bavorsku, Míšeňsku, Horní Falc, Svídnicko a Javorsko. Roku 1355 podnikl římskou cestu, během níž byl 6. ledna t. r. v Miláně korunován italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem římskoněmecké říše, čímž se formálně stal světskou hlavou západního křesťanstva.

     Zároveň se snažil si upevnit svou pozici v Českém království, kde mu byla tradičním soupeřem vysoká šlechta. Předložil tudíž návrh zemského zákoníku Majestas Karolina, avšak česká šlechta v něm spatřovala omezení svých svobod. Návrh vyvolal takový odpor, že císař raději vyhlásil, že zákoník shořel při požáru na Pražském hradě a namůže být tudíž uplatněn. v říši byl poněkud úspěšnější. Zde roku 1356 vydal říšský zákoník, tzv. Karlovu bulu, v němž uzákonil výsadní postavení českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. 1365 byl v Arles korunován králem areletským, 1368 podnikl druhou římskou cestu. Roku 1378 rokoval s francouzským králem Karlem V. o rozdělení uherského dědictví a o návratu papeže  z Avignonu do Říma, jednání však kvůli neochotě francouzské strany skončila krachem. Karel zemřel ještě téhož roku na zápal plic.